Anna Hogenová, tišina srdce

Prof. PhDr. Anna Hogenová, CSc., pro mou osobu naprosto unikátní a moudrý člověk, na nic si nehrající, ničím se nemaskující, nezaštiťující se duchovnem a ezoterikou. Mám rád její pokorný a harmonicky projev změkčující hloubku poznání. která přednáší. Poprvé jsem tak zalitoval, že jsem ve 3. třídě ZDŠ nezabral a nestal se v budoucnu jejím studentem, kdekoliv, ale třeba katedra etiky na PedF UK, by se mi zamlouvala.

Je smutné, kolik toho pro nás bylo v rámci režimu, školy, práce, společenských pravidel, povinného a tahle forma "vzdělání" je "jen" dobrovolná. Ale vnímám tuto nerovnováhu jako nutný krok ke hledání své vlastní cesty.
Nepolíben kacířským Janem Patočkou, Martinem Heidegerem, Platonem jsem zase dostal chuť alespoň na chvíli prožít něco, co mě osvobodí od příkazů a pokynů (Das Gestell), které vlastně tak rádi poslechneme, protože nás všudypřítomně obklopují a zdánlivě dělají život zdánlivě přehlednějším. Chtěl jsem si během přednášky dělat poznámky, ze strachu, abych si alespoň něco málo odnesl a pro množství nově objevných myšlenek nezapomínal ty předchozí, měl jsem s sebou dokonce malý notýsek a tužku. Po půl hodině jsem pochopil, že bych za tímto účelem  musel pořídit buď videozáznam, nebo alespoň těsnopisný přepis dvouhodinového povídání. . Navíc, přeci jen k absenci základů fenomenologie, či účasti na jiných předešlých přednáškách v mém případě nešlo o odpočinkový večer. Ale rozhodl jsem se, nesnažit se ulpívat na některých pasážích a nechal jsem svůj mozek absorbovat prostě jen ty, které zvládne s tím, že co mi v myslí ulpí, je zřejmě přesně to, co potřebuji vědět. Nakonec, už dávno vím, že "to" co hledám(e) nekoupíme za peníze, nenaučíme se na kurzu, kde naše bytí pořadatel doloží předáním certifikátu stvrzujícím, že se hledání dostavilo....
Minimálně pro tento večer jsem se oprostil od karteziánského racionálního myšlení posedlého jistotami a smířil se i s variantou, že třeba druhý den v hlavě nebude zhola nic, než jen pocit. Nakonec, množství uvízlých informací nemůže být měřítkem ničeho a má duše si obsah nějak přebere..

Potěšila mě část, ve které paní profesorka mluvila o edukaci, úctě k učitelům, o bytostných rozhovorech se žáky, kladení otázek, strachu žáků ze špatně položené a proto vlastně také nikdy nepoložených otázkách, o probouzení dítěte k sobě samému..... Ano, myslím, že vím, co byl respekt a úcta k učiteli, viděno optikou dnešního školství (moje švagrová Jana je učitelka a z jejích vyprávění mě mrazí), ale také vím jak velkolepý nezájem a nedostatek jakéhokoliv poznání vykazovali mí učitelé v době mé školní docházky. A zde se ten pojem "docházka" opravdu velmi hodí, protože dnes s odstupem času nemohu říct o tomto období cokoliv jiného, než jen, že jsem skutečně docházel. A střední škola právě vyplněná ukázkovým "Das gestellem.." povýšená o vyžadování přesných definic uváděných v učebnicích sepsaných právě přednášejícím profesorem nebylo nic ducha osvobozujícího.

Je vlastně frustrující, v mém věku si uvědomit, že většina toho, co mi bylo a je stále předkládáno, nařizováno, předžvýkáváno jako jediné správně, je de facto jen informační balast, zabalený do uměle vytvářených  pocitů jistot, že když toto vše správně absolvujeme, tak jak je nám předkládáno, vyhneme se tak možným rizikům. A výsledek paní profesorka výstižně popsala: "Pragmatické vzdělávání neprobouzí důstojnost a úctyhodnost, vyrábí jen asertivní jedince prosazující bezhlavě svou vůli k moci, tak, jak to vidíme všude a neustále."  Netýká se jen školství, stačí se rozhlédnout okolo sebe.

A tak jsme byli vychování v umění zařizování od stolu z logiky struktur a systémů, jen ta výchova k bytí a hledání se sebe sama se nám poněkud vytratila, pokud tam kdy, třeba jen v náznacích vůbec byla. Můj život jsem dle očekávání a plánů retrográdně plánujících inženýrů naplnil "zařizovačkami" (die Machenschaft) a na sebe jsem nemyslel, protože jsem nevěděl proč, ani jsem nevěděl jak.

Tedy, školu jsem dokončil s absolutním nedostatkem poznání toho co je skutečně podstatné.

Ale vlastně, kdo v letech 1975-1985 věděl o rozdílu mezi strachem (der Angst) - strach např. z neodmaturování, související s přidělením horší práce, z toho vyplývající menší výplaty a strachem (die Furcht) tedy strachem ze samoty, nicoty, prázdnoty a třeba takové  smrti....
Chci bych být autentickou bytostí, neřízenou Der Gestell, protože nepochybuji, že odebírá životní pramen a podosuvá jiné.... Dnes vím, že je lepší býti připraven na rizika, než být ovládán/svazován jistotami, rizika plánovaně vylučují pro "naše dobro".

Na závěr mé úvahy bych vlastně chtěl jen nevesele, leč souhlasně pokývat nad zásadním ontologický problémem postmoderní doby: Pravda se přizpůsobuje lidem, nikoli lidé pravdě.

Jsem potěšen, že jsem mohl tuhle moudrou, morální autoritu potkat, byť asi o 40 let později, než-li bych býval potřeboval...