Být si vědom sám sebe

Dlouze a často přemýšlím o vlastním chápení a vnímání slova SEBEVĚDOMÍ. Nemyslím, tím takovou tu neopodstatněnou suverenitu, nezdravou drzost, či přezíravost. Myslím tím vnitřní vědomí svého já, založené na tom, že si plně uvědomuji, kým skutečně jsem, že jsem si vědom sám sebe jako jedinečné bytosti, jsem si vědom své ceny. Zřejmě, nám tato možnost uvědomovat si sebe sama byla dopřána všem, ale mnohdy bylo toto prvotní vědomí v dětství deformováno tím, co k nám vysílali naši blízcí, především rodiče a nejbližší rodina, ti, kteří s námi přicházeli denně do kontaktu, jak nás vnímali, přijímali, jak vnímali naše vlastnosti, naše emoce. Mnohokrát jsem se zabýval myšlenkou, že oproti dobám dávno minulým již nikterak nesoudím své rodiče za to, že nebyli úplně schopni nějak citlivě zrcadlit mé chování dítěte, nesnažili se mu nějak zvlášť porozumět a spíše jen předávali, zajeté výchovné modely, které okoukali ve svém dětství, které, pokud vím, také nebylo záviděníhodné. Budu-li objektivní, tak zcela bez patosu připouštím, že si nejsem vědom toho, že by ve mně byly vyvolávány pocity, že jsem milován, že by mé pocity a emoce byly považovány za nějak hodnotné a jako k osobnosti je ke mně přistupováno vážně a zodpovědně. Spíš jsem byl za emoce peskován, takže jsem je raději skrýval, abych nebyl konfrontován s tím, že jsem divný, jiné děti se takto nechovají a vůbec, mé projevy jsou nežádoucí a mohou býti mnoha různými způsoby sankcionovány. Obzvlášť jsem miloval vyvracení toho, jak se mohu cítit, či nemohu, zda mám reálný důvod se tak cítit apod. Myslím že legendární Duškovo Čtyřdohodové "....jdi do svého pokoje a vrať se až budeš normální..." jako výchovný model poznává mnoho z nás. Ostatně, první shlédnutí Čtyř dohod mě moc nerozesmálo, dost jsem se v nich nacházel. Ale v tom asi právě spočívá ta tíha, či umění a zodpovědnosti skutečného rodičovství, vlastní vůlí překonat svou výchovu z dětství, postavit ze zavedeným mýtům "mě taky bába řezala hlava nehlava a hovno se mi stalo"

Takže, něco jsme zdědili, něco v nás bylo pracně (třeba i nevědomky) budováno, ale jako základ pro zdravé sebevědomí to asi bylo "velký špatný". Když hledám sám sebe, zdroj svého smýšlení o věcech a lidech, příčiny reakcí a chování (většinou, když na něj nejsem pyšný) teprve tehdy objevuji, před kolika situacemi mě má podivně naprogramovaná myšlenková mapa zbytečně "chrání" automatickou podvědomou reakcí. Samozřejmě blbou reakcí.

Vybavuji si situace související s tím, jak moc jsem si přál se zavděčit, být pochválen, motivován, či se jen chtěl dočkat nějaké formy podpory. Ač obklopen 3 sestrami a nekomunikativními rodiči, v ne zrovna idylické rodinné konstelaci, cítil jsem se velmi osamělý s častými pocity viny za špatnou náladu rodičů, hádky, dětské nesváry se sestrami, nespravedlivé zacházení a nenaplňování očekávání. Proto preferuji samotu a jsem tak považován za nespolečenského. Mívám samotu, sám se sebou rád, protože je to jeden ze způsobu bytí bez ostychu a rozpaků, nestanovování nerealistických cílů, obhajování, vysvětlování, očekávání..

Stálo mě docela dost úsilí a vlastně stále stojí, uvědomovat si, že si prostě nesu z dětství nefunkční modely komunikace, nějaká zranění duše, která někdy vyplavou na povrch v podobě neadekvátní reakce. Vlastně překvapivě zjišťuji, že přes veškerou práci na uzdravení sama sebe stále bolí astále, někdy dělají v mém reálném životě neplechu, protože jsem je dosud nezpracoval, či jsem je nezpracoval zcela správně. Velmi těžko se to vysvětluje druhým, vnímajícím má zranění jako výmluvu, slabost či nějakou jinou nedostatečnost, (Jary říkával, "Eslipak ty nejsi krapet přecitlivělej). Prostě jen občas, chvilkově pozbývám víru sám v sebe a své schopnosti. Přál bych si víc si vážit sám sebe.

Někdy stojí dost energie být vyrovnaným, mnohdy nechápu jak druzí nemohou, nebo nechtějí porozumět tomu, co právě cítím i když se to snažím popsat, nerozumím tomu, proč je udivuje, že se ptám na to, co mě zajímá, protože je to pro mě důležité, že jsou zaskočeni, jak si mohu dovolit projevovat obavy ve věcech, pro druhé, tak jasných a někdy se vynořují staré modely "na tohle se neptej, do toho ti nic není, takhle se ptát není slušné, už jsem ti snad jednou jasně řekla......" Těžko se vysvětluje, že mé obavy mají kořeny v minulosti a špatných zkušenostech, se kterými jsem se dosud nevypořádal. Vím, že strachem z budoucnosti se v rámci kvantových polí stávám zdrojem další negativní budoucnosti, ale makám na tom, aby tomu tak nebylo... Makám na tom, abych v přítomnosti neznehodnocoval potenciální budoucnost s dobrými konci. Proto se snažím přetavit špatné zkušenosti jen do jakýchsi poučení, nikoliv do vědomého postoje k budoucnosti. Proto si chci nastavovat hranice, bez ohledu na to, zda budu vnímán jako dobrý, příjemný, pokorný, ovladatelný, takový jaký jsem očekáván okolím, které mě ale vůbec nezná. Naplňování očekávání druhých mi nepřináší žádný užitek a pracuji na svém uzdravení natolik tvrdě, že nehodlám nikomu dovolovat, aby oživoval starou verzi mého já.

Když se mi to daří a zbavuji se strachů z minulosti, vidím v tom cenění si sebe sama, počátek mého sebevědomí, v dětství tak pramálo kultivovaném.