Kočičí kavárna

Mám rád kočky a vím, že lidé se nějak dělí na kočkaře a pejskaře. A po stěhovaní na vesnici to vyšlo tak, že jsme kočkaři. A asi bych chtěl mít víc koček, ale ta naše je solitér a ta by to asi nedala. Stačí vidět její reakce, když není ustlaná postel, připravené dobrůtky na škrabadle, když jí nedrbeme, nekrmíme, či si nehrajeme tak, jak je zvyklá. Tedy, jsme šli na kafe do kočičí kavárny. Příjemná věc, popjíjíe kávu a pozorovat kočky, jak se nevzrušeně procházejí po kavárně, oknech, pultech, hostech. Procházení mezi stoly ladným krokem prohlížejí si lidi s výrazem "zdržíš se, já jen abys věděl(a), tak ta židle na které sedíš je moje, tak až půjdu zpátky, tak kdybys tu už nebyl(a), ale samozřejmě poseď". Nežebrají, ale když nejste pozorní, prostě se obslouží a s výrazem "máš to docela dobré" zase odcházejí na parapet pozorovat mouchu. Když jste přeci jen trošku dotěrní, odcházejí na jiný volný parapet, či ledničku, kam za nimi nepolezte. V Japonsku je oblibě koček připisována skutečnosti, že v mnoha bytech jsou domácí zvířata zakázána. Protože kočky poskytují pohodovou společnost v jinak stresujícím a osamělém městském životě jsou v Japonsku u běžné i formy kočičích půjčoven a například králičí kavárny, kam se můžete jít pomazlit. Jsem vděčný za naší kočku